I přes poměrně úspěšné popírání naší historie, které se v komunistickém režimu hodně silně prosazovalo, se do dnešní doby zachovalo mnoho pradávných tradic, které se na regionální úrovni předávají z generace na generaci, a i přes období válek a normalizace, se nám zase navrací do našich životů. Jaro je na podobné oslavy a rituály hodně bohaté. Příchod jara je oslavován jako začátek plný nadějí na lepší život, bohatou úrodu a pozitivní změny. A i když dnes jde spíše o lidovou zábavu, je moc dobře, že se tradice neztrácí v propadlišti dějin.
Vítání jara
Tento západoslovanský lidový zvyk pochází z předkřesťanského období a symbolizuje vynášení smrti a vítání jara (jako začátku všeho nového). Hlavní roli této oslavy má slaměná figura oblečená v ženském oblečení zvaná Smrtka (Morana, Mařena, Smrt, Smrtholka). Figurínu vyráběly ženy, zdobily ji stuhami a převládala na ní bílá a černá barva. Květná neděle byla poslední postní nedělí, a právě v tento den byla Smrtka vynášená pryč z vesnice v doprovodu místních mladých lidí v průvodu a za zpěvu obřadních písní. Za vesnicí byla vhozená do řeky, pálená nebo zakopaná do země.
V podobné formě se tato tradice udržuje i na Slovensku, v Rusku a v Polsku i v Itálii. První dochované poznámky o této oslavě u nás jsou zaznamenané roku 1366. Církevní představitel popisuje celou oslavu a ze zápisu vyplývá, že tento obyčej byl velmi oblíbený u prostých lidí i u duchovních a kvůli předsudkům a pověrám se církvi tento zájem nezamlouval a kněží byli pověření, aby zabránili všem zúčastněným přístupu ke svátostem, dokud nebudou řádně potrestaní.
Vítání jara není jediným jarem vonícím obyčejem, který si prošlapal trnitou cestu staletími. Máme tu třeba Masopust, Velikonoce a spoustu na ně navázaných tradic a zvyků a potom třeba i tajuplnou filipojakubskou noc známou spíše jako pálení „pálení čarodějnic“ a stavění májky.